Úřad vysokého komisaře OSN pro lidská práva poprvé kritizoval také ukrajinskou taktiku lidských štítů, píše na facebooku Juraj Draxler.

Zmíněný úřad právě zveřejnil zprávu, která ukončila vyšetřování úmrtí desítek civilistů, obyvatel domova sociálních služeb v Luhansku. K tragické události došlo na začátku invaze, v březnu.

Rusové zuřivě protestovali a ukázali v televizi svědky, kteří hovořili o tom, jak ukrajinští ozbrojení muži nechtěli evakuovat lidi a využili objekt k ozbrojeným akcím proti postupu.

Mimochodem, úřad dělal svou práci v minulosti poměrně zodpovědně. Už jsem zde pověsil jeho zprávu z let minulých, která dokumentovala neslušnost a zvěrstva páchaná ukrajinskými militanty a příslušníky tajných služeb při operacích proti Donbasu

Nyní se zdá být situace trochu jiná, například uvádí britský Guardian k poslední zprávě.

Není třeba žádných iluzí. Z pohledu mezinárodního práva je Rusko jednoznačně agresor, a proto odpovědnost za tragédie leží především na Rusech. A situace v terénu je pravděpodobně stejná, jakou popsal Igor Girkin, ruský nacionalista či vlastenec, který v roce 2014 velel částem operací na Krymu a Donbasu: na OBOU stranách jsou také čestní vojáci a velké množství nečestní (zbabelové, korupčníci, a monstra).

O tom, že ani jedna ze stran (ani ukrajinská, ani ruská) nepostupuje v rukavičkách, svědčí různá videa z terénu a také daná zpráva OSN.

Problém ale spočívá v upřímnosti někoho jiného, v tomto případě v médiích. To jsou obvykle nekriticky opakující se propaganda jedné strany. Nezajímá je reálná situace, obyčejných lidí, dnes na Ukrajině. Ani detaily politického vývoje tam nebudou stačit – videa prezidenta a tweety jeho poradců.

Média se neptají na tolik kritických věcí, které by mohla zpochybňovat. Jeden příklad, proč je pro nezávislé vyšetřovatele tak těžké dostat se na místa činu.

Není to první "zjevení". Už jsme měli případ ukrajinské ombudsmanky, která dlouhodobě pouštěla do médií naprosto nepodložené příběhy o ruských znásilněních, až se jí Ukrajinci sami zbavili, protože to začalo být zřejmé.

O "ruském tanku, který přejel ukrajinského důchodce", ani nemluvě, údajném bombardování Hadího ostrova Rusy (ukázalo se, že hrdinně padlé Ukrajince skutečně zajali Rusové, nic se jim nestalo), vše nese strašné zprávy o nezodpovědném ruském chování kolem jaderné energetiky, rostliny, ze kterých se vyklubal hoax, aneb příběh o údajném zázračném ukrajinském pilotovi, který jednu po druhé sestřelil ruské stíhačky. Samozřejmě, že neexistoval.

Ukázalo se, že Mariupol je opravdu velmi poškozený, ale rozhodně ne „srovnaný se zemí“, a že samotná ukrajinská armáda zabránila lidem v útěku před postupující linií.

Takových zpráv se ale do světového tisku moc nedostane. Ani zprávy o ozbrojencích terorizujících „nepohodlné“ a „pár vlasteneckých lidí“, nebo o tom, jak mizí někteří aktivisté a veřejně známé osobnosti

Světový tisk naopak opakuje ukrajinské formulace: pokud Ukrajinci někam přijdou, „vyhnali Rusy“ (třeba z Hadího ostrova), pokud Rusové něco obsadí, „ukrajinská armáda takticky ustoupila“. Opakuje se to, opakuje a opakuje.

S výkladem konfliktu to však nemá nic společného. Nezáleží na tom, zda z invaze viníte čistě Rusy nebo poukazujete na postup ukrajinské vlády či západních vlád. Ale bez ohledu na to, zda je pro vás Putin hlavním zločincem, nebo nadáváte Zelenskému, fakta jsou fakta.

To, že bojující strany přešly na válečnou propagandu, nemůže být překvapivé, jinak to být nemůže.

Ale trapní jsou všichni mimo tyto dva státy, kteří o konfliktu také hlásají zuřivě propagandisticky a falešně, ať už ve prospěch jedné nebo druhé strany.